Rumunsko, to zní možná trochu divoce. A divoké opravdu je, ale v tom nejlepším smyslu. Tamní čarokrásné hory leží jen pár hodin od vás a nikde tak blízko se do opravdové divočiny nedostanete. Ale pospěšte si, lidí bude přibývat!
Do hlubin za ponornou řekou
Stezka se tiše vine lesem, z jehož ticha občas vykoukne bílá vápencová skála. Najednou však ztrácíme půdu pod nohama – les se z ničeho nic propadá do hlubin, do více než stometrové hloubky. Nevěřícně na tu rumunskou Macochu zírám a nadšením lapám po dechu.
Balvany se řítí dolů po úzké a krkolomné pěšině, na níž budete balancovat nad propastí jen na ocelových lanech. Nad tím vším ční svislé skalní věže a jejich stěny se propadají až kamsi dolů, kde si ve tmě u burácející řeky budete pod klenbou otevřené jeskyně opravdu připadat jako u bran pekelných. Voda se v jeskyni propadá kamsi do hlubin země, ale kdo chce, může ji po několika kilometrech objevit – s rachocením vyráží v mohutném proudu do soutěsky řeky Galbeny.
Ale něco tomu peklu chybí: nejsou tu totiž turisté. V USA by tady všude lezli po betonových cestičkách a na dohled by byl McDonald´s. V Čechách byste se dostali maximálně k nějakému dřevěnému zábradlí. Ale tady jsme v rumunských horách, které zahraniční turisté teprve jen začínají objevovat. Ty hory se jmenují Apuseni a patří k té části Karpat, která jsou z České republiky nejblíže. Tato krasová oblast leží jen zhruba 140 kilometrů od maďarských hranic.
Autem až na vrcholky hor
A neláká vás třeba vyjet autem až na nejvyšší místní horu Cucurbata Mare, tedy do 1848 metrů? Pokud jste se právě „naježili“ a říkáte si, že jen drzý a arogantní měšťák může kazit horský vzduch nějakým rachotícím strojem, neděste se, tady se za podobné dobrodružství stydět nemusíte.
Totiž: Rumunsko je, prý snad ještě kromě Ukrajiny, jednou z mála evropských zemí, která do svých odlehlých horských oblastí nezakazuje vjezd autem. A to proto, že tam všude žijí lidé a kodrcání se po kamenitých cestách prostě patří k životu. Hřebínek vám tedy spadne rychle – terénní mercedes se bude v horách cítit skvěle, ale nejen on: na konci kilometrů kamení a bláta nakonec vždy potkáte starou dacii, nebo i něco novějšího, s čím by se našinec doma neodvážil pomalu ani na kočičí hlavy. Jinak by se v těchto horách prostě žít nedalo.
„Coliba, coliba,“ volá na mě chlapík a ukazuje na shluk dřevěných chalup, mezi nimiž se spokojeně motají krávy i ovce, a zve mě do jedné z nich, do svého království, v němž tráví pod vrcholkem nejvyšší hory každé léto. Má vše, co potřebuje: prkennou postel, sporák na dřevo, kamínka, pár talířů a dřevěné přístroje, o jejichž významu člověk městského typu tuší jen málo. Dole pod jeho chalupou ubíhá zelená louka a kdesi v mlze na úpatí kopců se mísí s hlubokými lesy. Na chvíli mě tedy napadá, že něco na tom zvolání kancelářských krys vážně bude: „Já bych nejraději tak měsíc někde pásl ovce!“ Já bych ty ovce také klidně pásl, ale tedy až příště…
Ještě pár set metrů a les končí. Vjíždíme na odhalený horský hřbet zhruba ve výšce naší Sněžky. Cucurbata Mare, nejvyšší hora této části Karpat, se tyčí před námi. Dole pod ní další hřbet dělí dva světy: jedno údolí se topí v mléčné mlze, druhé je osvíceno tvrdým horským sluncem. A tak to je tady všude: každé údolí je trochu jiné, v každém koutu této nedotčené části Evropy zahlédnete něco nečekaného, originálního.
Kdo se trochu vyzná v místních šotolinových cestách, může zažít opravdu nebývalé věci: hodiny a hodiny může strávit putováním po kopcích pokrytých lesy, zastavovat se poblíž luk, kde zrovna vrcholí senoseč, či si někdy u auta postavit stan a vydat se na další cestu po svých, už jako řádný turista.
Zkrátka: opravdu se nebojte do těch hor vjet, auto sice dostane zabrat, ale nikdy na tu cestu nezapomenete. Občas zahlédnete i armádu náklaďáků, bagrů a válců, které vypadají vlastně dost děsivě. Každý rok se totiž asfalt zakousne do hor o něco víc. A z těch romantických prašných cest budou nakonec docela obyčejné asfaltky. Tedy spěchejte!